Svatojakubská cesta

Portugalská část – se dvěma dětmi

„Tahle byla sice hezká, ale nebyla úplně o stezce, kterou jsme procházeli, ale o lidech, které jsem potkali a o atmosféře téhle úžasné pouti.“

Ráda bych se s vámi podělila o zážitky z naší cesty. Naše cesta byla jedno velké dobrodružství a to hlavně proto, že jsme šli s dvěma ročními holčičkami a kočárky. Popíšu vám den po dni, co jsme dělali a jak jsme měli cestu rozplánovanou. Myslím, že je to dobrá inspirace. I když jsme šli s dětmi a neušli jsme 30 km denně, tak si myslím, že to bylo docela náročné. Chodili jsme v průměru 20 km denně a cestu si užili. Měli jsme čas se zastavit v hospůdkách a kavárnách po cestě, kde jsme potkali další poutníky, mohli jsme si sednou na výhled a relaxovat. To bychom při 30 km denně nestihli a cestu si vůbec neužili. Takže za mě bylo 20 km akorát, protože tato cesta je hlavně o lidech, které jsme potkali, a o atmosféře, kterou jsme každý den zažívali. Celkem jsme ušli 120 km za týden.

Celá portugalská cesta vede z Porta do Santiaga de Compostela, je to však cesta na 2 týdny. Já si však uvědomovala, že by to bylo na naše děti hodně, a navíc prý není část z Porta do Tui celá vhodná na kočárek. Rozhodli jsme se, že půjdeme cestu z Tui do Santiaga de Compostela. Letěli jsme z Krakova do Porta, což je asi 3 hodiny letu. To není sice moc, ale s dětmi to byla výzva. Letěla jsem s kamarádkou Vendy a její roční holčičkou Sofinkou. V Portu jsme strávily jeden den a další den jeli vlakem do Tui. Vlak jezdí několikrát denně a jede necelé 2 hodiny.

1. den cesty – 4 km

2. den cesty – 18 km

Okolo 7 ráno nás děti budily. Při pohledu z okna se mi malinko zhoršila nálada, pršelo. V ubytování jsme měli super levnou snídani, jen za 5 euro na osobu. Pořádně jsme se najedli, nabalili kočárky a natěšené se vydali na naší cestu. Déšť malinko ustal, což mi dost zlepšilo náladu, už jen malinko poprchávalo. Mia byla unavená z předchozího dne a hned v kočárku usnula. Šli jsme k nádherné katedrále v Tui. Tui je moc krásné městečko na hranicích Portugalska a Španělska. Nad městečkem se tyčí nádherná katedrála, která stoji za návštěvu. V katedrále jsme si nechali dát první razítko do našich kredenciálů. Do kredenciálů sbíráte razítka, musíte mít minimálně 2 denně.

Před katedrálou se mi Mia vzbudila. Spala jen půl hodiny, to jsem si myslela, že bude spát déle. Naštěstí už nepršelo, a dokonce začalo svítit sluníčko. Cesta od katedrály vedla krásnými uličkami se schody. Mým kočárkem není problém schody sjet, kočárek od Vendy jsme snesly. Cesta vedla nejdříve po asfaltové cestě, pak lesíkem a krásnou přírodou. Střídala se část po asfaltu s části v lese. Mia byla hodná, tak jsem si dala do uší sluchátka a užívala si cestu. Po cca 8 km cesty je na cestě rozdvojka. Buď můžete jít oficiální cestou, která je kratší, ale vede přes škaredou průmyslovou zónu, nebo můžete jít cca 1 km navíc lesíkem a krásnou přírodou. My se rozhodly jít okolo. Hned po cca půl kilometrů nás čekal přejezd mostu, který byl postavený z obřích kamenů. Normálně by to nebyl problém, ale s kočárkem jsme malinko zabojovaly, ale přejely jsme ho v pohodě. Bylo poledne, děti začínaly být protivné a hladové. Zastavily jsme, vytáhly deku a dali dětem oběd. Pro Miu jsem měla nakoupené skleničky s příkrmy, daly se v pohodě sehnat v obchodě. Sice nebyl velký výběr, ale na ten týden to stačilo. Měli jsme pauzu asi hodinu a půl. Mia už chodila, takže si mohla poběhat. Horší to bylo se Sofinkou, která ještě nechodila, jen lezla po čtyřech. Po dešti byla zem mokrá a nebylo to s ní jednoduché. Děti si však odpočinuly od kočárku, unavily se a my mohly pokračovat. V této části cesty jsme potkaly prvního člověka, kterého si budu pomatovat. Byl to obyčejný kluk, který se s námi zapovídal. Nakonec nás vyfotil na svůj foťák a daroval nám fotku na památku. Byl z nás unešený, říkal, že má doma manželku, která je těhotná.

Mia hned v kočárku usnula, takže mě čekala klidná část cesty. Pustila jsem si do sluchátek podcast a šla. Sofinka však byla vyspaná a bylo to s ní náročnější. Já si však užívala svojí klidnou část cesty a spící dítě. Nejdříve jsme šly lesíkem do kopce. Pak jsme vyšly z lesa část cesty vedla podél cesty. Sluníčko svítilo a začalo být dost teplo. Aspoň nám uschnuly všechny věci. Po asfaltu jsme šli asi 5 km. Asfalt mě moc nebaví, ale i ten ke Caminu patří.

Poslední část cesty byla krásná. Vedla lesíkem a kroutila se okolo malé řeky. Les byl krásný, takový jiný než u nás. Na poslední část se vzbudila i Mia. Sofinka už byla dost protivná a Vendy ji musela přendat do nosítka. Miuška však byla vyspaná a v dobré náladě. Po dalších 3 kilometrech jsme dorazily do ubytování Alberque. Bylo to mě nejlepší ubytování, protože jsme spali mezi ostatními poutníky. Měli jsme však privátní pokoj, kvůli dětem, aby poutníky nerušily. Bylo to jediné Albergue, kde byl volný privátní pokoj.

K večeru jsme se šly projít do města O Porrino, kde jsme si dali večeři a šli s dětmi na hřiště. O Porrino je krásné menší městečko. V centru je mnoho možností, kde si sednout a užít si atmosféru.

3. den – 16 km

Čekala nás trasa z O Porrina do Redondely, což bylo podle mapy 16 km. Ve skutečnosti však nachodíme vždycky více. Na ubytování jsme si udělaly snídani. Já jím vždycky na takových přechodech vločky. Pokud je k dispozici kuchyňka, tak si udělám teplou kaši. S pár posledním poutníky jsme se dobalili v 8:30 vycházeli. Z Albergue musíte většinou odejít brzo, což platilo i pro nás. Ráno zase dost pršelo, musela jsem opět nasadit pláštěnku na kočárek. Předpověď na celý den nevypadala moc pozitivně, ale moc jsem nad tím nepřemýšlela. Nejdříve jsme skočily do obchodu, kde jsme si nakoupily zásoby na celý den.

Déšť neustával, naopak mi přišel ještě silnější. Oblekla jsem si nepromokavou bundy a šly jsme. Sofinka hned usnula, za to Mia vůbec nevypadala, že bude spát. Musela sedět v kočárku pod pláštěnkou, což moc dlouho nevydrží. Uplácela jsem ji jídlem a hračkami. Tady jsme potkali dalšího zajímavého pána, s kterým jsme chvilku šly. Byl z Venezuely a šel sám. Potkávali jsme ho celý den a pokaždé jsme se s ním dali do řeči. Když déšť malinko ustal, dala jsem Miušce bundu a vytáhla ji z kočárku. Měli jsme za sebou asi 5 kilometrů. Mia pomalinku šlapala po svých. Sofinka spala, tak toho Vendy využila a šla napřed s tím, že nás počká až vstane. My šli hlemýždím tempem asi půl kilometru. Všichni se zastavovali a obdivovali nás. Po půl kilometru, který nám trval asi 45 minut, jsme došli ke kostelíku, kde jsem si nechala dát razítko. Celou cestu jsme zatím šli okolo cesty po asfaltu. Teď mělo přijít docela prudké stoupání a začalo hodně pršet. Miu jsem silou dala do kočárku. Šli jsme do kopce další 1 kilometr v dešti. Pak jsem to vzdala, vytáhla jsem ji ven a v dešti šla ji i sobě připravit něco k obědu. Mia si poběhala. Byla najezená, vyběhaná. Převlékla jsem ji do suchého a dala do kočárku spát. Konečně usnula a já se vydala dál do prudkého kopce. Šla jsem opravdu rychle, pak z kopečka dolů a po rovině jsem běžela. Chtěla jsem doběhnout Vendy. Ta na mě mezitím čekala v restauraci, kde si dala oběd. Měli jsme před sebou asi 5 kilometrů z kopce do Redondely. Mia stále spala, Sofinka už ne. Měly jsme plno energie, tak jsme dolů běžely. Když jsme kopec seběhly, byly jsme jen 2 km před Redondelou. Byly 2 odpoledne a my měly plno času. Před městem byla příjemné posezení pod mostem, takže bylo suché. Využili jsme toho, šly si dát svačinu a nakrmit děti. Mia už se taky probudila.

Poslední 2 kilometry rychle utekly a konečně přestalo pršet a vycházelo i sluníčko. Hned při vstupu do města nás přivítal krásný kostelík, kde jsme šly pro razítka. Miu jsem mohla vytáhnout z kočárku. Byly 3 hodiny a my měly spoustu času. Šly jsme pomalu městem na ubytování, kde jsme si chtěly chvilku odpočinout. Okolo 5 hodiny jsme šly ještě na procházku do města, hlavně si nakoupit. Nad městem jsou dva vysoké železniční mosty, jsou ve velké výšce a byl to zážitek, když projížděl vlak. Děti jsme vzaly na hřiště dokonce zde byly i nějaké slavnosti, tak jsme se šly podívat.

4. den – 21 km

Děti nás probudily opět okolo 7 hodiny, udělaly jsme si snídani a balily se. Narvat všechny ty věci do kočárku byla každý den velká výzva. S dětmi člověk potřebuje opravdu dost věcí, pro sebe jsem měla čtvrtinu všech věcí, zbytek měla Mia.

Konečně svítilo sluníčko a byla modrá obloha. Zdálo se mi, že je venku chladno, tak jsem si oblékla legíny a mikinu. V tuto dobu je počasí akorát na turistiku, přes den bylo průměrně 18 stupňů. Když svítilo sluníčko, tak přes 20, když ne, tak klidně 15 stupňů. Tento den měl být státní svátek, což znamenalo zavřené obchody a taky některé restaurace. Jídlo jsme si nakoupili v obchodě předchozí den. Cesta byla ten den moc hezká. Vyšly jsme docela pozdě. Ale šlo se skvěle, takže cesta rychle ubíhala. Dokonce i Miuška byla ráno v pohodě. Dopoledne se chvilku prospala. Holky se pořád nemohly sjednotit ve spaní, buď spala jedna, nebo druhá. Musely jsme se s Vendy pořád rozdělovat. Ale nám to nevadilo, aspoň jsme si od sebe odpočinuly. Nejdříve jsme šly po rovině, pak cesta začala prudce stoupat. Bylo to dost náročné. Ten den byl výškový profil nahoru 472 m, ale šly jsme to najednou za první úsek cesty. Mia mi usnula, Sofinka nespala. Šla jsem teda napřed zase já. Poslední úsek kopce byl dost drastický. Byla tam dokonce křižovatka, kde se dal úsek obejít, ale já jsem dobrodruh a šla jsem tu oficiální prudkou část. To byla docela chyba, jelikož jsem byla sama a neměl mi kdo pomoct. Kopec byl posledních 100 m opravdu prudký a cesta byla štěrková, takže mi pod tíhou kočárku ujížděly nohy. Nakonec jsem to nějak vyšla, ale zapotila jsem se. Vendy měla výhodu v tom, že má na kočárku brzdu, takže jí nesjížděl dolů. Navíc jsem na ni raději počkala a s kočárkem nahoru ji pomohla. Hned za tímto kopce bylo nádherné místo s výhledem na přehradu a do okolí. Měla jsem chuť si tam sednout a užívat si výhledu. Ale Mia spala, takže jsem si na výhledu otevřela Radlera a snažila jsem si aspoň malinko odpočinout.

Když jsme kopec vyšli, cesta vedla dolů, navíc s krásnými výhledy. Mia spala a já si poslouchala podcasty. Došli jsme dolů do městečka, kde jsme měli v plánu jít na oběd. Jenomže usnula i Sofinka a my museli využít, že obě děti spí. Šlapali jsme co nejrychleji dál. Holky spolu spaly jen asi 15 minut, pak se vzbudila zase Mia. Byla však hodná, tak jsme šly dál. Cesta vedla přes město, pak jsme došly k přehradě a nádhernému mostu. Přešly jsme ho a cesta začala zase stoupat, druhá fáze dnešního stoupání byla před námi. Šly jsme další kilometr a narazily na jedinou část, kde jsem musela přenášet vozík. Byl to docela dlouhý úsek, asi 500 metrů. Byly tady obří kameny, které se nedaly projet. Museli jsme kočárky přenášet. Bylo to vyčerpávající a zdlouhavé. Strávili jsme zde asi hodinu a půl. Byly jsme vyčerpané a hladové, když jsme úsek přejely. Daly jsme si zastávku na jídlo. Když jsme měly rozdělané všechny věci, přišla silná přeháňka. Během minuty jsme byli všichni komplet mokří. Děti jsme hodily do kočárků a dali na ně pláštěnky, stejně byly trochu mokré a hlavně protestovaly. Když jsme všechno uklidily a uklidnily děti, déšť ustal a my dál, zase do kopce. Navíc bylo už dost hodin a Mii se to přestalo líbit. Dala jsem ji do nosítka a fičeli jsme. Nosítko byla záchrana a ona tam byla spokojená. Když nám zbývaly poslední 3 kilometry, začalo lít jako z konve. Děti jsme museli dát do kočárků. Naštěstí to byla jen přeháňka a my v 6 večer došly do Pontevedry. Pontevedra je docela velké město, měly jsme hlad, ale nesehnaly nic moc k jídlu. Naštěstí jsem měla ještě něco v kočárku, takže jsme s dětmi spěchaly na ubytování. Ten den jsme si moc dobře časově nenaplánovaly. Příště musíme vyjít dříve, když půjdeme 20 kilometrů.

5. den – 14 km

Původně jsme si chtěly dát jeden odpočinkový den, ale pak jsme se rozhodly, že si jeden den rozdělíme spíše na dva dny a půjdeme kilometrů méně. Což byl dobrý nápad, celý den v Pontevedře bychom se nejspíš nudily. Ráno jsme nespěchaly, spali jsme na hotelu, kde jsme si zaplatily i snídani. Na snídani jsem poseděla déle, jelikož jsme nespěchaly.

Po snídani jsme šly prozkoumat město Pontevedra. Je to docela velké město, v centru stojí krásná katedrála, kde jsme si dali razítka do kredenciálů. V centru je taky obrovský nápis Pontevedra. Zašli jsme taky s dětmi na hřiště, abychom je trochu unavily. Po 11 hodině jsme vycházely, děti byly už dost unavené, což byla ideální doba vyrazit.

Nejdříve jsme prošly městem, pak jsme se vydali přes most ven z města. Šly jsme podél cesty po chodníků, pak se začala asfaltová cesta zužovat. Procházeli jsme okolo krásného kostelíku. Začínalo být opravdu horko, převlekla jsem se do kraťas. Obě holky nám usnuly, takže jsme si daly do uší sluchátka a šly rychlochůzi. První 4 km vedly po asfaltu, pak jsme odbočily do krásného lesíku. Lesík opravdu nádherný, byla to pro mě jedna z nejhezčích částí trasy. Celý les byl kompletně obrostlý břečťanem, což mělo své kouzlo. Mia mi spala a já si to opravdu užívala. Cesta lesem byla dlouhá dalších 4 km. Uprostřed cesty tekla voda a přes ní byl postavený most z obřích kamenů. Samozřejmě jsme to s kočárky neprojeli a museli přenášet. Když jsme se po přenášení chtěli odměnit Radlerem, Sofinka se vzbudila. Radlera jsme zhltli najednou a jeli dál. Po tomto úseku jsme potkali další příjemnou paní, se kterou jsme se zakecaly. Byla to paní okolo 50 let. Říkala, že už byla v Santiagu, a že jde zpět do Porta, ale tentokrát pobřežní cestou. Obdivovala jsem ji. Po dalším kilometru jsme narazily na příjemnou hospůdku. Byly jsme už dost hladové. Mia sice ještě pořád spala, ale už nám moc km nezbývalo. Já si objednala kuřecí s rýži, aby to mohla i Mia a Vendy polívku. Neodolala jsem ani kafi. Do konce nám zbývaly jen 4 kilometry a byly 2 hodiny.

Vydali jsme se zpět na stezku, ušly jsme 1,5 kilometrů hezkou krajinou a narazili na další příjemnou restauraci. Normálně bychom se nezastavily, ale bylo málo hodin a zbývalo nám jen 2,5 km. Dostaly jsme chuť na pivo. V ohradě tam měli husy, z čehož byly holky unesené.

Cesta k ubytování byla 1 kilometr mimo trasu, do kopce. Byla to docela zahřívačka, navíc bylo opravdu horko. Stálo to však za to. Čekalo nás nejhezčí ubytování ze všech, které jsme měli. Z ubytování byl nádherný výhled a venku měli velkou zahradu s bazénem. Neváhala jsem a hned šla do něho skočit. Večer jsme si opravdu užily. Uspaly jsme děti, vzaly chůvičku a šly si ven dát víno. Byl to úžasný večer.

6. den – 11 km

Dneska jsme měli druhý odpočinkový den, hlavně kvůli dětí. Nemůžou být celé dny v kočárcích. Ráno jsme nijak nespěchaly, objednaly jsme si snídani na 8:30. V tu dobu už všichni vycházeli, my šly na snídani. Byla to skvělá snídaně, najedla jsem se jako čuník. Sofinka byla po chvilce protivná a Vendu musela s ní jít na pokoj. Mia byla naštěstí v pohodě a já si mohla v klidu vypít kafe a nespěchat.

Venku ráno lilo jako z konve, už zase. Počasí bylo opravdu jako na houpačce, chvilku hezky, chvilku pršelo. Než jsme se sbalily, chvilku to trvalo a naštěstí přestalo pršet. Děti byly už po ránu unavené, a byl nejvyšší čas vyjít. Šly jsme 1 km zpět na trasu, vrátily jsme se tam, kde jsme skončily. Ráz krajiny se pomalu měnil, začali jsme procházet mezi vinicemi. Vinice mám moc ráda, byla to hezká část trasy. Chvilku okolo cesty, chvilku zase cestičkami. V půlce cesty jsme měli naplánované sejít ke krásným vodopádům. Bylo to jen 600 m daleko od stezky a my měli čas. Vodopád byl moc hezký, a bylo u něho krásné posezení, které bylo zrovna v úterý zavřené. Děti spaly, my si sedly pod vodopád a dali si kolu. Bílý šum z vodopádu holky hezky uspával. Vodopády se jmenovaly Barosa Waterfalls.

Pokračovali jsme dál cestou mezi vinicemi. Říkala jsem si, že si tady musím dát někde místní víno. Chvilku jsme borovicovým lesem až jsme došly k příjemné restauraci. Sofinka už byla vzhůru, Mia ještě spala. Konečně se holky sladily a spaly v jeden čas. V restauraci jsem si dala kafe, jsem kávový závislák. Polévka se mi moc nelíbila, tak jsem si říkala, že se najím potom. Po vydatné snídani jsem vůbec neměla hlad a pro Miu jsem měla koupenou skleničku s obědem. Miuška se po chvilce taky probudila. Holky si aspoň pochodily.

Potkaly jsme tady už po třetí jednu úžasnou paní. Sofinka od Vendy se bavila tím, že po cestě vyhazovala dudlíky z kočárku ven. A paní, která šla za námi, je sbírala a vždycky je Vendy donesla. V této restauraci jsme ji opět potkali s dudlíkem. Smáli jsme se, byla skvěla.

Moc kilometrů nám nezbývalo, nechala jsem Miu, aby šla po svých. Šli jsme jako šneci, ale když jsme si to mohli časově dovolit, proč ne. Po cestě byly ovečky, z toho byly holky nadšené, museli jsme u nich stát a dívat se na ně.

Když jsme přicházeli do Caldas de Reis, šli jsme v davu poutníků. Čím jsme byly blíže Santiaga, tím více poutníků šlo. Bylo mi to až nepříjemné. Bylo asi po 3 odpoledne a já pomalu dostávala hlad. Říkaly jsme si, že si skočíme hodit věci na ubytování a půjdeme se do města najíst. Na ubytování jsme se zdržely tak hodinu. Byl to byt, který byl rozdělený na pokoje, které měly společnou koupelnu a kuchyň.

Ve městě Caldas de Reis jsou termální prameny. My to nevěděly, jinak bychom si zašli do termálních bazénů. Já jsem na ně přišla až při večerní procházce, kdy si poutníci večer máčeli nohy v termálních pramenech na ulici. Byla tam skvělá atmosféra.

My hledali však jídlo, které jsme nenašli. Restaurace z nějakého důvodu mezi 16-19 hodinou nevaří. Nenarazily jsme ani na jednu restauraci, kde by zrovna vařili a v 19 už Vendy uspávala Sofču. Šly jsme nakonec do obchodu si nakoupit a uvařit v kuchyňce. Po cestě jsme se stavili pro razítko do krásné katedrály v centru města.

7. den – 22 km

V plánu jsme měli 22 km z Caldas de Reis do Padronu. V kuchyňce jsme si připravili snídani a v 8:30 vycházely. Nejdříve jsme šly městem, přes hezký historický most. Šli jsme opravdu v davu lidi, bylo to šílené. Bylo pod mrakem, ale moc nepršelo. Šli jsme hezkou cestičkou a stále se s někým bavily. Hodně lidí nás zastavovalo a ptalo se na naší cestu s dětmi. Časem už to bylo malinko otravné. Po asi 3 km chůze jsme museli opět přenášet kočárky, jelikož jsme museli přejít uzoučký most přes potok. Šli jsme dál, až jsme došli ke krásnému kostelíku. Děti už protestovaly, Mia chtěla chodit, tak jsme si dali na chvilku pauzu, aby se děti vyvětraly. Mia mi nechtěně skočila do kaluže, takže měla celé mokré boty i ponožky. Zabalila jsem ji do deky a šly jsme dál. Došli jsme ke krásné kavárně, kde jsme se rozhodli na chvilku sednout. Dali jsme si vaječnou tortillu a kafe. Holky se vyběhaly a vypadaly unaveně.

Jen, co jsme jsme vyjeli, holky usnuly. Konečně byl na chvilku klid a my mohli nasadit rychlé tempo. Cesta vedla nejdříve vinice, pak jsme procházeli krásným lesem, který jsem si musela pořád fotit, opravdu se mi moc líbil. Lesíkem jsme šli hodně kilometrů, takže jsem si ho mohli dostatečně užít. Po cestě jsme chvilku šli s Češkou, byla moc příjemná a vyprávěla nám svůj příběh. Po asi půl hodině jsme se rozloučili a rozdělily. Šly jsme dál krajinou, až jsme přišly na okraj města. Poslední část vedla nejdříve městem Pontecensures, kde se děti probudily, zbývalo nám ještě cca 5 km. Mia byla protivná, ale dala jsem ji do nosítka, kde se jí líbilo a uklidnila se. Došli jsme do města Padron. Je to taky malebné město s krásnou aleji stromů v centru a s dvěma nádhernými katedrály. Měli jsme velký hlad a snažili se najít restauraci, kde vaří. Byla to trochu výzva, ale po 5 minutách hledání jsme našli. Dala jsem si polévku, která mi vůbec nechutnala. Vendy si dala vepřový steak, který nebyl taky nic extra, ale aspoň jsme neměli hlad. Bylo okolo 6 hodiny a my jsme šly ještě do katedrály pro razítko. Sofinka spadla navíc ze schodů katedrály, naštěstí spadla docela dobře a vypadala, že ji nic není. Byla ale hodně unavená. Zbývaly nám 2 kilometry. Byly to dlouhé kilometry, protože děti byly opravdu unavené. Mia byla v nosítku, kočárku už měla plné zuby. Okolo sedmé hodiny jsme dorazily na ubytování a šli hned uspávat děti. Měly jsme hezké ubytování, kde byly dvě postele a soukromá koupelna.

8. den – 24 km

Poslední den před námi. Už jsme se těšily až budeme v Santiagu, naplánovali jsme si 24 km. Musely jsme si den dobře rozplánovat, abychom to s dětmi zvládly. Sbalily jsme se a v 8:30 vycházely. Šly jsme opravdu v davu poutníku, bylo mi to až nepříjemné. První dny bylo poutníků málo, ale každý další den jich bylo víc a víc. Nejdříve jsme šly okolo cesty a různými cestičkami. Holky byly po ránu ještě hodné, tak jsme šly rychle. Nejdříve jsme šly okolo hlavní cesty, pak odbočily na užší cestu. Bylo pod mrakem, sem tam malinko sprchlo, ale nebyla to žádná hrůza. Po 4 kilometrech jsme došly k nádhernému kostelu. Děti jsme vytáhly z kočárků a šly si dovnitř pro razítko.

Dál jsme šly kousek do kopce a dolů, mezi vinice a lesíkem obrostlým břečťanem. Holky však začaly být protivné a my jsme měli trochu hlad. Když jsme vyšlapaly docela náročný kopec, kde to s kočárky nebylo jednoduché, našly jsme dvě takové obyčejné hospůdky. Do jedné jsme si sedly, ale bohužel nevařili ani v jedné. Dala jsem si aspoň kafe a udělala si oběd ze svých zásob. Holky si poběhaly, Mii jsem dala skleničku s obědem. Vypadaly unaveně, což bylo super.

Po chvilce chůze obě usnuly. Byly jsme rády a chtěly co nejvíce ujít, ale potkali jsme dva super kluky a dali se s nimi do řeči. Byli z Neměcka. Šli s námi asi dalších 5 kilometrů, pak jsme se rozdělili, protože Sofinka se probudila a plakala. Mia spala, tak jsem šla sama dále. Došla jsem do města O Milladoiro, kde byla obří Mercadona. Mia mi však pořád spala, tak jsem pokračovala v cestě. Šla jsem z kopce dolů hezkým lesíkem. Šla jsem pomalu, protože jsem nechtěla Vendy utéct. Cesta vedla po asfaltu a já si pomalu šlapala se sluchátkem v uchu, Mia pořád spala. Bylo to až divné, že tak dlouho spí. Když mi do cíle zbývalo 5 kilometrů, potkala jsem příjemné posezení. Vzpomněla jsem si, že si chci dát celou cestu víno z vinic, kterými jsme procházeli. A tam měli místní víno. Sedla jsem si, objednala víno a čekala na Vendy. Mia stále spala. Dala jsem se do řeči s pár lidmi, třeba s párem z Jihoafrické republiky. Je zajímavé odkud pocházejí všichni ti poutnicí, kteří stezku jdou. Seděla jsem tam asi hodinu, než Vendy přišla. Mia se mezitím vzbudila, ale byla hodná.

Ve 4 hodiny jsme vycházeli dojít posledních 5 kilometrů. Bylo krásně, svítilo sluníčko a udělalo se opravdu horko. Šli jsme už vlastně pomalu do města, poslední 3 km už vedly městem. Za necelou hoďku jsme dorazili na náměstí před katedrálu v Santiagu de Compostela. Byl to úžasný pocit být před katedrálou a sejít se se všemi ostatními poutníky. Sedla jsem si na zem a užívala si tu božskou atmosféru. Holky běhaly okolo nás. Bylo to fakt neuvěřitelné. Setkali jsme se tady s kluky, se kterými jsme šli přes den, čekali tady na nás. Šli jsme pak dohromady pro certifikáty. Rozloučili jsme se, a šly na ubytování, protože holky už toho měly dost. Ubytování jsme měli velké a nádherné v centru Santiaga.

9. den – Santiago de Compostela

Nechali jsme si jeden den navíc, kdyby se po cestě něco stalo a my nedošly včas. Bylo fajn, mohli jsme si v klidu projít město. Město je opravdu nádherné. Ráno jsme nespěchaly a v klidu si udělaly snídani, děti si poběhaly. Okolo půl 11 jsme vycházely. Šly jsme přes park, kde se nachází vyhlídkové kolo, je odtud nádherný výhled na katedrálu. Později, když děti spaly, jsme se tady vrátily a daly si víno na výhledu. Pak jsme se šly podívat na vyhlídkové kolo a celý park si prošly. Šli jsme taky na hřiště, aby si holky mohly poběhat. Znova jsem se šla projít před katedrálu, je tam úžasná atmosféra. Když jsem viděla frontu na vstup do katedrály, tak jsem si rozmyslela dovnitř jít. Šla jsem si raději sednout na náměstí před katedrálu mezi ostatní poutníky. Sledovala jsem jak další a další poutníci přicházejí ke katedrále. Seděla jsem tady asi hodinu, Vendy šla mezitím nakupovat věci pro Sofinku, protože už neměla nic čistého.

Mia mi pak usnula. Šly jsme zpět do parku, kde jsme si dali víno na oslavu toho, že jsme došly. Víno s nádherným výhledem na katedrálu. Dostaly jsme hlad a šly na burger do centra. Našli jsme docela fajn restauraci, kde se holky hned vzbudily. Nakonec jsme se prošli obchůdky se suvenýry a malebnými uličkami okolo katedrály, skočily do obchodu a šly 4 km na ubytko Albergue, které bylo směrem k letišti. Přece nepojedeme autobusem, když jsme teď zvyklé chodit. Co to pro nás bylo 4 km? Albergue to bylo obyčejné, ale na to přespání, to bylo dobré. Ráno nás čekal let na odpočinkové 2 dny v Malaze.