Chtěli byste zažít africkou safari na vlastní kůži a bojíte se toho?? Není se čeho bát!!! My to zvládli i s naší 2 letou dcerou Elenkou!!
Zažít safari byl vždycky můj sen. Z Afriky jsem měla trochu obavy, hlavně kvůli Ely, která měla 2 roky. Ale já jsem taková šílená povaha, hodila jsem obavy za hlavu a jela. Za své rozhodnutí jsem byla opravdu ráda, byl to úžasný zážitek, na který budu ještě dlouho vzpomínat. Ale jak to vše zorganizovat??
Koupila jsem si letenky na Zanzibar, byly v akci a Tanzánie je odtud lehce dosažitelná. Měla jsem v plánu být necelý týden v Tanzánii, v okolí města Arusha, vidět Kilimanžaro a navštívit safari. Druhý týden jsme chtěla procestovat ostrov Zanzibar. Ze Zanzibaru jsem měla koupené letenky do Tanzánie, na letiště v Arushi. Teda nevím, jestli se tomu dá říct letiště, ale něco v tom stylu to bylo. Byl to jeden velký hangár, kde měli rozdělené lidi, kteří seděli na lavičkách. Přiletěli jsme s leteckou společnosti Air Tanzania. Bylo to neuvěřitelné, že jsme v Tanzánii. Kolem Arushi jsem viděla docela vysoké hory, bylo to kouzelné místo. Jak se však dostat z letiště?? Nakonec to nebyl problém, bylo zde plno „taxíku“, kteří se o nás skoro poprali. Tanzánie je opravdu chudá země, ale pokud si myslíte, že je tady levně, tak není. Je to docela drahá země, i na nás. Možná jsme to pocítili proto, že nás místní využívali. Chtěli z nás vytáhnout peníze všemi způsoby. Vůbec se jim nedivím, byli všichni opravdu hodně chudí. Ale my jsme jim všem pomoct nemohli. Od pár lidí jsem si něco koupila, pár lidem jsem dala nějaký peníz, ale opravdu nešlo pomoct všem. Hodně špatně se mi dívalo na tu chudobu všude okolo. Lidé byli tak chudí, až byli zoufalí. A zoufalí lidé, dělají zoufalé věci. Takže jsem si opravdu dávala pozor na své osobní věci. Většinou jsem u sebe měla jen málo hotovosti a mobil jsem hlídala jako oko v hlavě.
Procházka po městě Arushi byla drsná. Tolik chudých lidí jsem v životě neviděla, stáli na nás řadu, aby nám mohli něco prodat. Kdekoliv jsme se pohnuli, byl okolo nás hlouček lidí, kteří nám chtěli něco prodat nebo jen prosit o peníze. Bylo to docela náročné, Péťa to psychicky nedával. Tato zkušenost mi dala hodně do života.
První den jsme se prošli po městě a zařídili jsme si zájezd na safari, který jsem měla objednaný dopředu přes internet. Hodně místních lidí pořádá tyto zájezdy, je to pro ně hlavní zdroj obživy. Můžete si vybrat ze široké škály zájezdů. Zájezdy jsou opravdu hodně drahé. Dlouho jsem projížděla všelijaké stránky a hledala něco, co si můžeme finančně dovolit. Nakonec jsem našla jednodenní zájezd na safari za asi 3 500 Kč/ osobu. To byla super cena. Normální cena byla okolo 10 tisíc za den a většinou se jednalo o 3 a více denní zájezdy. Vybrala jsem si Národní park Tarangire. Ráno nás posadili do safari auta, byl s námi řidič a průvodce, a jeli jsme. Národní park jsem schválně vybírala v dojezdové vzdálenosti, abychom to po cestě s Ellenkou přežili. Po cestě do parku se krajina změnila ze zelené hornaté krajiny do vysušené roviny. Všude okolo jsme viděli chudé afričany, které jsem často vídávala v dokumentech o Africe. Byl to neskutečný zážitek vidět, kde bydlí – malinké jurty. Nechápu, jak se tam můžou všichni vlézt. Nejvíc mě dostal pohled na asi 10 lidí, jak pijí z jedné špinavé kaluže. Je to opravdu neuvěřitelné, jak se žije tam, a jak žijeme my tady.
Tarangire byl jeden z nejlepších zážitků v mém životě. Celý den jsme jezdili v jeepu a naráželi na různá zvířata, které volně žijí v přírodě. Viděli jsme opice, žirafy, gazely, slony a dokonce i tygry. Ellenka byla celou dobu hodná, nemusela sedět v sedačce a být připoutaná, jezdili jsme opravdu pomalu a auto bylo prostorné. Často s námi hledala zvířátka a u toho mohla stát. Zvířátka se ji moc líbila. Na oběd nám zastavili na krásném místě s výhledem na celou safari, dali nám připravený oběd. Kolem nás poskakovaly opice, museli jsme se mít s jídlem na pozoru, neboť opice dokáží být opravdu agresivní. Odpoledne jsme viděli ještě odpočívat tygra u vody, s malým tygříkem, kterého nechal spát na stromě. Našli jsme pár slonů, ale zvířata v tom horku asi odpočívala. Řidič byl fajn, povídal si s námi a byla sranda. Průvodce hledal zvířata dalekohledem, a už přesně věděli kam jet. Byl to skvělý zážitek, zpět do Arushi jsme přijeli večer.
Další den jsme si půjčovali auto s řidičem s tím, že pojedeme do národního parku Arusha. Půjčili nám obyčejné 4×4 auto, žádná sláva to nebyla a bylo docela staré. K tomu nám dali mladého řidiče na 3 dny. Zažili jsme spoustu dobrodružství. Měli jsme v plánu jet jeden den do Arushi a další den se podívat na horu Kilimanjáro, kde jsme chtěla jít na stezku k vodopádům, podívat se na výrobu kávy a do krásného jezírka v lese.
Národní park Arusha nebyl daleko. Cesty v národním parku byly opravdu šílené. Byla jsem moc ráda, že máme řidiče. Sama bych tam řídit nechtěla. Často jsme dřeli o spodek auta a někdy jsem nechápala, co jsme všechno projeli. Arusha byl zelený park, úplně jiný než Tarangire. Potkali jsme jiné druhy opic, žirafy, buvoly a dokonce i hrochy v jezírků. Na cestu jsme si byli koupit svačinu v obchodě, kde byly extra vysoké ceny. Byl to takový mini supermarket, později jsem se dozvěděla, že v nich nakupují jen turistí, protože jsou předražené. Místní nakupují na trzích.
Další den jsme jeli ke Kilimanžáru. Alan, náš řidič, se ukázal jako skvělý člověk. Celou dobu jsme si s ním povídali, krmili jsme ho a kupovali kafe, protože přišel řídit s holýma rukama, neměl vůbec nic. Bylo nám ho docela líto, ale říkal, že díky práci se má ještě docela dobře. V noci spal v autě. Když jsme jeli k vodopádů na úpatí hory Kilimanjaro, tak se nám začalo přehřívat auto a něco vybouchlo zpoza kapoty. Byla to šílená ráno, utíkali jsme z auta i se spící Elou, která začala příšerně řvát. Auto se nám tak přehřálo, až bouchlo. Alan říkal, že to vyřeší, ať jdeme na vodopády. S jeho návrhem jsem s radostí souhlasila. Stezka byla asi 3 km dlouhá. Den předtím nám Alan sehnal průvodce, protože bez průvodce je tam vstup zakázán. Vodopád byl nádherný a i celá stezka byla sama o sobě krásná. Akorát jsem byla dost nervózní z toho, že jsme v úplně prd…., kde není vůbec nic, prostě v jungli, s pokažených autem a Afričany, kteří z nás chtějí za každou cenu tahat peníze. Po vodopádu jsme se šli ještě podívat na výrobu kávy, dali nám ochutnat naši vyrobenou kávu, bylo to skvělé. Alan nám tvrdil, že auto opravdil, ale zdálo se mi to divné. Samozřejmě, ujeli jsme 2 km a auto se začalo znovu přehřívat. Tentokrát se seběhli všichni, kdo bydleli okolo a začali auto opravovat. Možná i proto, že viděli za pomoc nějaký dolar. Auto ale neopravili, nějací Afričané se nám nabídli, že nás hodí na nedaleké ubytování, což jsme přijali. Alan tvrdil, že se s autem do zítřka vrátí. Za odvoz na ubytko si vzali nehorázné peníze. Ubytování bylo v horách v jungli, byl to úplný konec světa. Byli jsme tam sami bez auta, neměla jsem na Alana ani číslo, takže kdyby se na nás vykašlal a s autem odjel, tak už ho neseženu. Navíc nám mělo letět na druhý den večer letadlo na Zanzibar. Byla jsem docela nervozní.
Ráno si dal Alan načas, přijel opravdu až dopoledne, naštěstí s opravdu opraveným autem. Fakt se mi dost ulevilo. Pokračovali jsme v naší cestě k jezírku. Bylo to nádherné jezírko, kde byly minirybičky, které okusovaly nohy. U nás se za to platí tolik peněz a tam je mají zadarmo v jezírku. Akorát, když jsem šla plavat, tak mě okusovaly celou. Vykoupali jsme se a jeli zpět na letiště. Byl to opravdu bláznivý výlet v Tanzánii. Na tuhle zemi budu mít vzpomínku celý život a určitě to není naposledy, co jsem Afriku navštívila.