2. část Stezky Českem
Šumava je nádherné pohoří, které jsme se rozhodly zdolat s mou roční dcerkou Miou a s mojí kamarádkou a její téměř tří letou dcerkou Emičkou. Již minulý rok jsme zdolaly první část Šumavy z Železné Rudy do Modravy. Tentokrát jsme se rozhodly pokračovat z Modravy až do Nové Pece. Trasa měří cca 70 km, šly jsme ji 5 dní. Je to podle mě tak akorát denní vzdálenost s dětmi, abychom je netrápily a všichni si to užili. Šly jsme s kočárky a krosnami. Měly jsme s sebou věci a jídlo na 5 dní. Moc jsme nepočítaly s tím, že bychom potkaly civilizaci. Nakonec jsme potkaly 3 otevřené restaurace, což jsme braly jako bonus. Vodu jsme nabíraly po cestě ve studánkách.
Kde jsme spaly??
Spaly jsme ve stanech na nouzových nocovištích. Na Šumavě je celkově rozdělávání stanů zakázané, kromě nouzových nocovišť. Jsou to určená místa, která nejsou moc velká, kde se dá legálně přespat ve stanu. Na celé Šumavě je jich 7. Stan můžete postavit nejdříve v 18 hodin a ráno musí být složený do 9 hodin. Prostor nouzového nocování není moc velký, takže se v sezóně může stát, že se nevejdete. Už v červnu jsme na jednom nocovišti měli docela problém a lidé stavěli stany i mimo povolené místo. Nejsem si však jistá, co by jim na to řekli strážci parku, kteří nocoviště chodili často kontrolovat. Pravidelně jsme strážce potkávaly ráno, kdy kontrolovali nocoviště. Líbilo se mi, že jsme nespaly někde v lese samy, ale spalo nás více. Na druhou stranu, když nás spalo na jednom místě moc, už to bylo taky nepříjemné a měla jsem strach, aby Mia nebudila ostatní.
Co jsme jedly??
Často se mě ptali, co jsme 5 dnů s roční dcerkou jedly. Jídlo jsem měla docela dost naplánované, abych netahala zbytečně věci. Nakonec jsem ho měla dost, možná bych pár věcí ještě nechala doma. Na oběd jsem měla pro Miu 2 skleničky kupované v obchodě. Když Mia měla skleničku, já jsem si udělala nějaký polotovar. Mii jsem však polotovary dávat nechtěla. Obědy dohromady jsem řešila třeba kuskusem s kukuřicí a tuňákem nebo zavařenými hotovkami. Na snídani jsme si dělaly kaši se sunarem a ovoce. Dávaly jsme si tam borůvky a jahody, které jsme natrhaly cestou. Měla jsem s sebou také kapsičky s přesnídávkou, křupky a další pamlsky pro děti.
1. den
Modrava – nouzové nocoviště Bučina (14 km)
Z Modravy jsme vycházely v 11 dopoledne. Ráno jsme brzo vyjížděli z Moravy, ale i tak je to dlouhá cesta a v autě jsme strávili 5,5 hodiny. Byla jsem ráda, že v 11 vycházíme. První den nás čekalo 14 kilometrů, trasa však vedla dost do kopce. Převýšení trasy bylo 400 metrů nahoru, což nám dalo zabrat. Byly jsme plně naložené s vodou na 2 dny. Z Modravy jsme šly po červené cestě. Cesta byla ze začátku pohodová. Asfaltová cesta s mírným stoupáním. Děti nám běhaly vedlo kočárků, takže jsme šly docela pomalu. Po 2,5 kilometrech bylo rozcestí, kde jsme pokračovaly po červené štěrkové cestě, která začala stoupat. Děti jsme daly do kočárku a šly. Mia byla už unavená a k šlapání do kopce mi chvilku křičela, než usnula. Stoupání trvalo asi 2 kilometry, pak jsme šly chvilku po rovince. Myslely jsme si, že stoupání je za námi, ale nebylo, čekaly nás další 3 kilometry do kopce až jsme vyšly na Černou horu, která měří 1272 m.n.m. Byly jsme unavené a Mia se budila, rozhodly jsme se si dát pauzu a připravit dětem oběd. Já jsem moc neměla náladu něco vařit, takže jsem se odbyla pečivem a Miušce jsem dala skleničku, uvařily jsme si kafe, které jsme dost potřebovaly. Dál jsme pokračovaly pohodovou štěrkovou cestou z mírného kopce až k rozcestí U pramene Vltavy. K prameni Vltavy to byla 400 m zacházka, ale šly jsme se podívat. Pramen Vltavy je nenápadná tůňka, ke které vede hezká dřevěná lávka. Udělali jsme si krátkou přestávku, Mia totiž odmítala sedět v kočárku a rozhodla se dojít k nocovišti pěšky. Nechala jsem ji chvíli cupitat, byla to opravdu závratná rychlost, těch 400 m zpět jsme šly přibližně půl hodiny. Když jsme se vrátily na trasu, čekalo nás docela prudké kilometrové stoupání. Cesta byla štěrková a do toho opravdu dost pálilo sluníčko. Mii se moc do kočárku nechtělo, ale do kopce jsem ji tam dala. Šlapání do kopce s protivnými holkami je opravdu zážitek. Emička už byla v nosítku a Miu jsem uklidnila jídlem. Byl to dost náročný úsek, došli jsme na rozcestí Pod Stráží 1256 m.n.m., kde stoupání skončilo. Teď už nás čekalo jen 2,2 pohodových km. Vytáhly jsme dětí z kočárků a nechaly chodit. Byla to opravdu dlouhá cesta. Mia ale krásně cupitala. Poslední půlkilometr byla zacházka k nocovišti. Přišly jsme po 6 hodině a nocoviště už bylo docela plné. Byly jsme rády, že jsme se ještě vlezly se stany. Po nás ještě přišli lidé a ti už museli stany stavět mimo vyznačené nocoviště.
2. den
Bučina – nouzové nocoviště Strážný (15 km)
Vzbudily jsme se okolo 7 ráno do krásného slunečného dne. V noci byla dost zima a bála jsem se, aby nebyla zima i Mii, tak jsem ji měla u sebe ve spacáku. Na nocovišti jsme nebyli sami s dětmi, přišel ještě jeden pár s 8 měsíčním chlapečkem. Když jsme v 7 ráno vstaly, už nikdo nespal. Někteří se sbalí opravdu brzo ráno a pokračují. To nebyl náš případ. Než jsme se s dětmi sbalily, bylo po 9 hodině. Ráno jsme moc nespěchali, stavily jsme se do hospůdky Bučina. Je to krásná hospůdka s nádherným výhledem, byl by hřích se tam nezastavit. Navíc je to historické místo, je tady pozůstatek plotu – železné opony. Mia k hospůdce došla pěšky, u hospůdky byly houpačky. Nabraly jsme si zásobu vody. Mia se vyběhala, dala jsem ji do kočárků a pokračovaly jsme. Byla už docela unavená a usnula. Cesta vedla z kopce dolů. Cesta klesala asi 2 kilometry, po zhruba 3 km jsme došli po červené značce ke kostelíku Sv. Jana Křtitele s hřbitovem, kde jsou lavičky a hezké místo pro odpočinek. Mia se mi tady vzbudila, moc dlouho nespala a byla docela protivná. Šli jsme dál. Museli jsme sejít po červené, která vede po Stezce Českem, sešli jsme na modrou cyklostezku. Mia byla dost protivná, ušly jsme snad jen 1 km na Knížecí Pláně a potkaly hospůdku s fajn atmosférou. Byla jsem ráda, že zastavujeme, s Miou bych stejně daleko nedošla. Bylo tady hřiště, koupily jsme si polévku, kafe a limonádu. Bylo opravdu teplo a limonáda fakt bodla. Užívali jsme si krásný slunečný den s hodnými dětmi, ale čas docela letěl, bylo po poledni a my ušly teprve 4 kilometry. Musely jsme zabrat, abychom došly na nouzové nocoviště. Trasa vedla po rovince, takže to bylo docela pohodové. Horší bylo, že děti nespaly a pořád chtěly chodit, takže jsme se hýbali hodně pomalu. Když jsme ušly 7,5 kilometrů, potkaly jsme po cestě nádherné Žďárecké jezírko. Nešlo si zde neudělat zastávku. Daly jsme půlhodinu pauzu. Když jsme vycházeli bylo už půl 4 a čekalo nás ještě 7,5 kilometru. Musely jsme přesvědčit děti, že teď musí do kočárku a musíme něco ujít. Mii se to vůbec nelíbilo, ale naštěstí po nějaké době usnula. S Emičkou to bylo horší, ale v nosítku chvíli byla. Byla to zdlouhavá a nekonečná cesta, až jsme před 7 hodinou došly na nouzové nocoviště. Rychle jsme uvařily dětem nějakou večeři a postavily stany. Na nocovišti nebylo tolik lidí, jako den předtím. V pohodě jsme se vlezli se stany a bylo ještě místo.
3. den
Strážný – nouzové nocoviště Nové Údolí (13,5 km)
Ráno jsme vstávaly opět okolo 7 hodiny, všichni už odcházeli, byly jsme zase poslední. Byl krásný slunečný den. Udělala jsem si kaši se sunarem, jelikož nemůžu jíst kaši bez mléka. Mii jsem udělala její dětskou kaši. Uvařila jsem si kafe, taky se sunarem. Sbalili jsme stany a připravily sebe i děti. Ráno jsme se rozmýšlely, jestli sejít do vesničky Strážný si nakoupit nějaké věci, nebylo to daleko, ale bylo to dost z kopce a následně do kopce. Nakonec jsme si to rozmyslely a napojily se rovnou na červenou, která vede Stezkou Českem. První kilometr byl pro naše kočárky docela náročný. Cesta vedla bahnem, přes kořeny, kameny, vysokou trávou atd. Pro můj kočárek to nebyl problém, pro obyčejný kočárek to byl problém větší, druhý kočárek jsme museli sem tam přenést. Ten den bylo okolo cesty všude plno jahod, pořád jsme musely zastavovat. Po prvním náročném kilometru nás čekala opět asfaltová cesta, navíc byla rovná, takže to byla pohodová cesta. Šly jsme další 3 kilometry, Mia mi usnula, takže to byla pohoda. Potkaly jsme hezkou řeku s lavičkou, na chvilku jsme se zastavily a Mia byla hned vzhůru. Rozhodly jsme se udělat oběd, jelikož už bylo okolo poledne. Daly jsme pauzu. Byla jsem líná vařit, Mii jsem dala skleničku a sebe jsem odbyla nějakou rychlovkou. Uvařila jsem si druhé kafe a relaxovaly jsme. Další část cesty byla už do kopce. Holky jsme daly do kočárku. Mia v něm chvilku seděla, tak jsme šly. Po chvilce jsem ji dala ještě do nosítka, ale už se jí to moc nelíbilo. Hodně chodila, sbíraly jsme jahody a cesta se dost táhla. Odpoledne hlásili bouřky, takže jsme chtěly dojít co nejdříve, moc se nám to však nedařilo. Dalších 5 kilometrů jsme šly do kopce. Pak už byla cesta pohodová a po rovině. Když byly před námi poslední 3 kilometry, tak přišla první přeháňka. Naštěstí byla jen chvilková. Podívala jsem se na radar a viděla, že má brzo pršet o dost více, šly na nás bouřky. Děti jsme hodily do kočárky a zvolily rychlejší tempo, abychom tam byly dříve, než úplně zmokneme. Když jsme přicházely do vesničky Nové Údolí začínalo pršet, nádherně nám to vyšlo. Sedli jsme si do hospůdky ve starodávném vagónu. Dala jsem si malé pivo. Začalo opravdu hodně lít. Déšť trval asi hodinu, měly jsme fakt štěstí. Dobře se sedělo, ale museli jsme dojít ještě 700 m do kopce k nouzovému nocovišti. U baru jsme si nabraly vodu z březové studánky a šly. Děti byly unavené, takže to bylo trochu náročné dojít, ale zvládli jsme to. Tráva byla z deště úplně promočená, ale ve stanu to nevadí. Akorát bylo všude plno mušek a komáru, bylo to opravdu otravné a děti byly úplně dopíchané. Rychle jsme postavily stany a děti daly dovnitř. Šla jsem ještě ohřát večeři, ale Mia už jíst nechtěla. Usnula docela rychle a já šla dělat ven pořádek ve věcech a sama se najíst. Na večeři jsem si ohřála hotovku – guláš s chlebem. Během chvilky jsem byla v obležení komárů a mušek, bylo to fakt nepříjemné. Lidí bylo už zase o něco více. A nocoviště bylo plné velkých kořenů, stan se zde nedal moc postavit, všichni nocovali okolo ohrazeného místa.
4. den
Nové Údolí – nouzové nocoviště Pod Plešným jezerem + Plešné jezero (15 km)
Poslední celý den byl před námi, krásné svítilo sluníčko a my sušily stany. U toho jsme připravovaly snídani. Jako vždy kaše se sunarem a kafe. Vstaly jsme docela brzo a v 9 už vyrážely na cestu. Mia už nechtěla kočárek ani vidět, rozhodla se šlapat pěšky. Šla opravdu krásně, a docela i rychle. Sama ušla první 2 kilometry, byly mírně z kopce, takže se jí dobře cupkalo. Dneska jsme museli Stezku Českem trochu obejít, protože vedla přes hory, kde bychom neprošly. Šly jsme po žluté a pak po Zelené a Jelení cestě na modrou. Zelená cesta byla po rovině, Jelení vedla dost do kopce. Děti jsme daly do kočárků a šlapaly. Miu jsem uklidňovala jídlem. Po 1,5 km stoupání jsme došly na modrou trasu, která už byla asfaltová a vedla po rovině. Ten den hlásili bouřky. Už při stoupání nahoru začalo děsně bouřit. Podle radaru byla všude okolo nás silná bouřka. Kvůli děti jsem měla docela strach. Když jsme měly za sebou 4,5 km, potkaly jsme chatu se studánkou, bylo tam zastřešené posezení. Hned jsme toho využily a šly udělat dětem oběd. Všude kolem hřmělo čím dál více, bylo to dost strašidelné, ale nepršelo. Uvařila jsem kuskus s kukuřicí, tuňákem a paprikou. Bylo to docela dobré i Mii to chutnalo. Seděly jsme asi hodinu, když bouřka trochu povolila, šly jsme. Cesta vedla po rovině, byla to krásná cesta lesíkem. Začalo trochu pršet, daly jsme pláštěnky, a šly dál. Hlavně, že už nebyla taková bouřka, té jsem se bála nejvíce, déšť nevadil. Děti usnuly, takže se šlo dobře a déšť mi nevadil. Pršelo jen půl hodiny. Cesta vedla mírně do kopce. Mia se vzbudila až na poslední 4 kilometry. Mezitím vysvitlo sluníčko. Mia odmítala být v kočárku, vytáhla jsem ji a šly jsme pomalu. Bylo teprve okolo 3 hodiny. Chtěly jsme dojít na nocoviště, nechat tam kočárky a s nosítky dojít k Plešnému jezeru. Po cestě jsme trhaly jahody a byla to pohodová cesta. Poslední 2 kilometry jsme daly děti do kočárků a došly k nocovišti. Nocoviště bylo v lesíku a nikdo tam ještě nebyl, bylo okolo 5 hodiny. Udělaly jsme večeři a čekaly, jestli náhodou někdo nepřijde, že by nám pohlídal věci. Ale nikdo nepřišel. Riskly jsme to a nechaly věci na místě a šly s nosítky 1,5 km do kopce k Plešnému jezeru. Stálo to za to, jezero je nádherné. Chvilku jsme u něho poseděly, ale Mia začala být dost unavená a já musela fičet dolů. Myslím, že jsem trhla rekord ve stavění stanů, jelikož mi Mia do toho už pěkně křičela únavou. Na nocovišti s námi byli jen dva lidé. Bylo to nejprázdnější nocoviště. Všichni už asi těch posledních 8 km došli. Já si ještě večer sedla ven na lavičky. Po chvilce mě vyhnaly otravné mušky a stejně jsem neměla co dělat, jelikož už jsem měla úplně vybitý mobil. Šla jsem spát.
5. den
Pod Plešným jezerem – Nová Pec (8 km)
Posledních pár kilometrů naší cesty. Byla jsem docela smutná, že to končí. Ráno jsme sbalily stany a udělaly snídani. Chtěly jsme vyrazit brzo, abychom stihly být nějak rozumně v Nové Peci. Mě čekal manžel a kamarádce jel vlak ve 12. Šlo se dobře, nejdříve jsme šly z kopce a děti šlapaly. Po 1,5 km jsme narazily na hezkou hospůdku, kde jsme dětem koupily nanuky. Měly radost a na chvilku jsme si sedly. Mii se kočárek už nelíbil, tak jsem ji dala do nosítka. Šly jsme po rovině po asfaltové cestě. Byla to příjemná část okolo vody a hezkým lesíkem, Mia usnula, takže se mi šlo pohodově. Ušly jsme asi dalších 5 kilometrů a už jsme byly kousek od Nové Pece. Poslední 2 kilometry vedly okolo cesty, ale otevíraly se nám nádherné výhledy na Šumavu. Vlak jsme stihly a my se musely rozloučit. Bylo mi to líto, ale určitě zase nějaké dobrodružství vymyslíme. Nás čekala 5 hodinová cesta domů autem, ale nejdříve jsme si zašli na pořádný oběd.
